Tanzánie

Celá cesta začala už plánováním a nákupem letenek na podzim 2006. To jsme ještě nevěděli, že jsme zvolili správný termín. Den před naším odletem do Londýna byl na Ruzyni poplach kvůli nahlášené bombě, v den letu do Londýna byla hrozná vichřice a my seděli v jednom z posledních letadel, které ten den přistály. A druhý den jsme četli v novinách o děsivé bouři, která stála několik lidských životů po celé Evropě. Nicméně po několikadenní přestávce nastoupili do letadla směrem Keňa. V Nairobi na letišti jsme strávili asi 6 hodin v děsném vedru a pak už nás čekal jen dvouhodinový let do Dar Es Salaamu, největšího města Tanzánie.

Rád bych podotknul, že tento výlet byla objevná expedice, uskutečněná ve jménu dobrodružného ducha (Nic nebylo naplánováno nebo dopředu objednáno – jedině letenky tam a zpět). Hned na začátku jsme museli přežít několikahodinové vybírání toho nejvhodnějšího hotelu, až jsme se konečně ubytovali. Problém nastal, když jsme se chtěli rozumně najíst. Naše žaludky zvyklé ještě na evropskou stravu by asi těžko přijali tu místní. Rozhodli jsme se pro kompromis – hotel Peacock – jeden z luxusních, nás nakrmil a za docela rozumné finance.
Druhý den jsme se odebrali do přístavu, s představou snadného a bezprooblémového přesunu na Zanzibar. Samozřejmě opak byl pravdou. Postupovali jsme přesným příkladem naivního turisty, naslouchajícího stovkám hašteřivých místních „obchodníků“. Ukázkově jsme se nechali „okrást“ a lístky na trajekt jsme si koupili v „zaručeně nejlevnější kanceláři“.

Zanzibar
Po příjezdu na Zanzibar jsme v jeho hlavním městě – Stone Town (mimochodem rodiště Freddieho Mercuryho) – zůstali jednu noc a hned poté se přesunuli na sever za potápěním.
„Shuttle bus“ nás odvezl do Kendwy, „vesničky“ na severu ostrova. A zas nás čekalo klasické vybírání toho nejlepšího „hotelu“, za ty nejlepší peníze 🙂 . Skutečně se nám podařilo vybavit krásný malý domeček, s velikánskou a hlavně dlouhou postelí, koupelnou i protikomáří sítí, i když větrák to nemělo, ale to jsme si všimli až za horké bezvětrné noci 🙂
Ještě ten den jsme nalezli doporučené divecentrum a dohodli se na potápění.

Na severu ostrova Zanzibar se lze potápět jen z lodi, tedy na lokality se dostanete jen lodí, jinak potápění ze břehu se dá, je to však hodně písčité (tudíž viditelnost nic moc) a hodně daleko od břehu ke korálům. Nicméně i šnorchlovat se dá, doporučuji při odlivu.
Bydleli jsme v hotelu asi 200m od divecentra. Jak hotely, tak divecentrum jsou na pláži, ostatně všechno je na pláži :-), tudíž se jedná o velice příjemnou procházku po ránu. Odpoledne si zas po cestě můžete vychutnat například jedno z místních (Tanzánských) piv, které po horkém dni, i pod vodou stráveném, fakt padne.

Potápění v Kendwě
Celou výstroj jsme s sebou netahali (jen ABC a 3mm neopren), jelikož jsme plánovali cestu delší než jen na Zanzibar, spoléhali jsme se na služby centra. Těm, co jsou zvyklí na svou výstroj však doporučuji si jí vzít s sebou. Vyhnete se tak problémům např. s bolestmi zad od zátěže, škrtícím neoprénem, bolestmi čelistí od náustku a podobně.

Stone town
Po skoro týdnu stráveném v Kendwě jsme se přesunuli do Stone Townu, odkud jsme se chtěli v co nejkratší době přesunout do Daru a pak Mwanzy příp. Arushy na safari. To byl původní plán, jenže jak jsem již napsal, nic nebylo dopředu jasné. Při příjezdu jsme navštívili jedno v Kendwě doporučené divecentrum a samozřejmě jsme chtěli vyzkoušet další lokality, jelikož jsme si chtěli udělat kompletní obrázek o potápění na Zanzibaru. A ještě „spice tour“ to prý nesmíme vynechat.

Tak jsme se zastavili ještě na dva dny, jeden spice tour a jeden potapěcí den. Za 10USD doprava, prohlídka místní farem s políčky, ochutnávka všeho možného od ananasu přes jack fruit až po pepř a kafe a nakonec oběd, prohlídka „slave cave“ (jeskyně, kde „skladovali“ otroky před dalším transportem – docela nepříjemné a tajuplné místečko) a koupání na prý nejkrásnější pláži (Kendwa je Kendwa) – no nekupte to. Druhý den – dva vraky nedaleko Stone Townu – Thistlegorm to není, ale okolí vraků v menší hloubce je mnohem živější a barevnější než například v Egyptě. Jedním z nečekaných překvapení byla černá frogfish, což je úžasné stvoření pohybující se po dně „po čtyřech“. A zase jako v Kendwě, doprava na lokality pouze a jenom lodí. Je to přecejen lepší se vzdálit od velkého přístavu, kde voda má nepříliš lákavou barvu.

Po úžasném dni potápění jsme se ještě zdrželi a zajeli jsme se podívat do pralesa Jozani, což byl původně mahagonový – uměle vysazený les. Cesta tam, byla skutečně bizardní. Mistní autobus „dala-dala“ je malá dodávka, do které se vejde tím víc lidí, čím víc jich nastoupí. Krása pocitu lidské spolupatřičnosti nemá hranic. Sedělo nás tam přesně 35 v prostoru 3 x 2 metry. Cestou jsme samozřejmě museli naložit desítky cementových a pískových pytlů, rovnou na střechu, zřejmě ke stavbě domu. Nebo si řidič vzpomněl na ovoce pro manželku – stavěli jsme tedy poblíž tržiště. Dost na tom, po hodinové, rozhodně zajimavé a hlavně napínavé cestě, jsme dojeli na místo. Prales s velice zajímavými rostlinami, palmami, dřevinami a mravenci 🙂 má na svém konci žijící krásnou rodinku opic jménem „Red columbus“. Je zajimavé, že tyhle opice, jako jedny z mála živočichů, nemají rady ovoce a jeho cukr, za to zbožňují mladé listy stromů, jejichž celulózu dokaží, taky jako jediné, hravě zpracovat. Navýše se přestanou úplně bát, až když k nim celkem blízko přistoupíte. Přestanou se schovávat a vystoupí z křoví úplně k vašim nohám. Stali se tak velice vděčným objektem našich objektivů. Cesta zpět taky nebyla jednoduchá. Dostat se do „dala-dala“ byla fakt fuška, jelikož je třeba dovézt zase jiný materiál na stavbu zněkam jinam :-). Po několika minutách mávání a zastavování každého projíždějícího auta jsme, se do jednoho z nich dostali a úspěšně se dopravili do Stone Townu.

Dar Es Salaam a safari
Druhý den jsme pomocí trajektu přeplavali zpět do Dar Es Salaamu a pár dní si z chutí odpočinuli. Ono plánovat a řešit každý den a každou minutu, co dál, co budem jíst, kde a za kolik spát… neni až toková slast – ale stojí to za to :-). Taky jsme museli připravit druhou etapu našeho dobrodružství.
Sehnali jsme dopravu na sever do Arushi a zařídili pronájem auta na safari. Poté co se nám vše podařilo, jsme se ve 4 ráno vydali na jedenáctihodinovou cestu autobusem do Arushi, malého (2. největšího města Tanzanie) městečka ležícího nedaleko nejvyšší hory afriky – Kilimandžára. Celý den za okénkem autobusu měl také své kouzlo. Rozjímali jsme nad krásou masajských osad, roztroušených daleko od cesty, nebo sisalových plantáží, odkud pochází naše špagátky a lana. Řidič s autem na nás už čekal na autobusovém nádraží a také nám pomohl najít nějaké celkem snesitelné ubytování. Polkli jsme další dírku v zemi, už jsme se naučili vykonávat základní potřeby po tanzánsku. Druhý den jsme se pak vydali na tak horlivě očekávané safari – Lake Manyara a kráter Ngorongoro.

První co nás po čtrnáctidenním pobytu v africe překvapilo, bylo zázemí vstupní brány a informačního centra parku. Velice luxusní a vkusně zařízené na místní poměry. Vstup do parku byl na 24hodin za 35USD na osobu. V parku se nacházejí i místa ke stanování a hotely, ale jejich cena nás nutí většinu návštěvníku nocovat mimo hranice parku, tudíž jsme využili asi jen 6 hodin z nabízených 24. Myslim, že nám to stačilo, tolik divoké a vzrušující přírody se totiž musí dávkovat po kouskách.

Do parku se vjíždí přes deštný prales, zvuk motoru je doprovázen zvuky ptáků a hmyzu. Těšili jsem se z každé živé maličkosti, i z prvního divokého prasátka schovaného v křoví, známého z Disneyovské pohádky „Lion king“, zpívajícího „hakuna matata“ což znamená přeloženo „není problém“. Poté se před námi otevřel pohled na jezero a kolem něj žijící hrochy, pelikány, žirafy, slony, buvoly a další velká zvířata. Jak pohádka z televize :-). Dokonce se nám podařilo vidět lva na stromě, trochu nám bránily ve výhledu větve a to, že se nesmí lézt na střechu auta jsme se dověděli z jedné cedule až při výjezdu z parku. Naštěští se lev bál víc nás než mi jeho (možná jenom neměl hlad).

Pro přenocování jsme využili služeb hotelu v městečku Karatu, které leží v půli cesty mezi Lake Manyara a Ngorongoro. Druhý den ráno nás čekala asi hodinová cesta do kráteru. Vstupné je docela vysoké, 30USD za osobu a dalších 100USD za auto při vjezdu do kráteru – bez tohoto vstupu návštěva parku nemá smysl. Ti, kdo chtějí navštívit park Serengeti, musí projet po kraji kráteru parkem Ngorongoro a tam samozřejmě zaplatit vstup – takhle se vydělávají peníze 🙂 (pořád je to sranda oproti vstupu na Kilimandžáro, kde za pětidenní túru chtějí 900USD za osobu). Ke zdražování vstupů prý dochází kvůli velké návštěvnosti a ničení parků… zajímavý způsob odhánění turistů, něco jako „nechceme chudé turisty“.

Po vstupu do parku jsme přejeli asi 20km po okraji kráteru k další bráně, kde zkontrolovali zaplacení poplatku pro vstup do kráteru a safari mohlo začít. Hned po dosažení dna se ukázala skupinka (asi 50kusů) buvolů a zebry. V parku jsou značené hliněné cesty, když ale zaprší a na cestách vzniknou louže, třeba půl metru hluboké, tak se koleje aut objeví i třeba 50 metrů od původní cesty a to má pak příroda co dělat s obnovou vegetace. Někdy se stane, že i sebeopatrnější řidič zapadně do nějaké louže a pak musí čekat, až ho někdo vytáhne. Jeden jeep zůstalv kráteru dokonce několik dní, než ho přijeli vytáhnout, turisty samozřejmě odvezli dřív.

Každopádně celý park je jako zoologická zahrada, jen projíždíte kolem a všechnu tu zvěř máte jak na dlani. Jediný rozdíl oproti zoo je v tom, že tady uvidíte víc najednou. Po celou dobu pobytu v kráteru nesmíte opustit auto a jediná možnost toalety je na „snack parkingu“ s poněkud luxusnější kadibudkou poblíž malého jezírka. Pokud si zde chtěte dát něco k jídlu, tak mějte oči na stopkách, jelikož místní ptactvo dělá nálety na „lunch boxy“ a nezajímá je, že už máte snědeno.
Po cestě ven z kráteru jsme ve stráni potkali skupinku slonů demolujících okolní lesy, to doprovázelo troubení a funění – je fakt že zlomit strom dá práci.

Poslední co nás čekalo, byl úžasný výhled na celý kráter s jeho okraje a poté už jen cesta zpět do Arushi. Zaplacení jeepu a zase jedenáctihodinová cesta do autobusem Daru. Tu nám zpříjemnil nezmračený výhled na Mount Meru a Kilimandžáro.
V Dar Es Salaamu jsme se den aklimatizovali na „civilizaci“, navštívili pár trhů, pobalili, sehnali taxi na letiště a pak už nás čekal jen Amsterdam a Londýn. Jako obyvkle problémy s přistáním v Londýně – na to už jsme byli zvyklí, ale pak už to byla pohoda, vždy se rád vracím domů. Sice se řiká „všude dobře, tak co doma“ – ale doma je doma 🙂