První samostatný ponor

…příspěvek v blogu o začátku potápění jedné nadšené potápěčky

Samostaný ponor pro mě byla další výzva.

Jako hrdá držitelka certifikátu OWD (Open Water Diver) jsem se vydala na svůj první samostatný ponor s buddym. Nebudu lhát, když řeknu, že to pro mě byla další výzva. Strašně jsem se těšila a byla jsem zvědavá sama na sebe, jak naložím s novými vědomostmi a zkušenostmi získanými z kurzu. Navíc potápění v lomu mě ohromně lákalo a byla jsem plná zvědavosti na viditelnost, ryby a celkově jsem se těšila na nový zážitek.

Tolik různých výstrojí, obleků, ploutví, masek…

Večer před odjezdem jsem si vše bedlivě zopakovala, zkontrolovala vypůjčenou výstroj se všemi potřebnými věcmi a odpočítávala hodiny do odjezdu. Mě osobně to tedy vůbec neutíkalo, protože když se na něco těším, tak se čas neuvěřitelně vleče. Nakonec jsem se dočkala.

Ráno jsem naskládala věci do auta a vyrazilo se na lokalitu. Bylo chladnější květnové dopoledne, z oblohy občas spadlo pár kapek a cesta utíkala. Konečně jsme s naší potápěčskou partou dorazili na místo. Byla jsem v údivu, kolik potápěčů již na lokalitě bylo, nikdy mě nenapadlo, že jich na vlastní oči uvidím tolik na jednom místě. Vždyť ještě před nedávnem jsem o potápění věděla jen z dovolené nebo z televizních dokumentů. Bylo to neskutečné. Úplná přehlídka. Tolik různých výstrojí, obleků, ploutví, masek…. Všechno jsem pozorovala, poslouchala, co si ostatní povídají a kochala se. Zkrátka jsem byla příjemně překvapená a o to více jsem se těšila na to, co zažiju pod vodou.

Zaplavil mě nepopsatelný pocit štěstí smaragdové barvy.

Když byly přípravy u konce, výstroje připravené na ponor, konečně nastala má milovaná chvíle… 3, 2, 1, teď, oblékáme neopreny!  Musím uznat, že mi hlavou proběhlo několikrát, že „Teplo vypadá jinak…!“, ale s tím musí člověk počítat, když je zhruba polovina května a zrovinka jde plavat do lomu. Nicméně neopren hřeje, a tak směle do toho. S buddym jsme měli ponor naplánovaný, provedli jsme předponorovou kontrolu, zopakovali signály a šli do vody.

Při zanoření byla voda samozřejmě kalná, neboť vstup do vody, nandávaní ploutví a poslední úpravy na mělčině rozvíří sediment, nicméně o kus dál to byl ráj. Když jsme odplavali z rozkopaného břehu, zaplavil mě nepopsatelný pocit štěstí smaragdové barvy. Tak přesně tohle jsem chtěla! Viditelnost se pohybovala někde mezi 6-8 metry, neuvěřitelné! Popadané stromy tvořili pod hladinou podvodní les, malá hejna rybek plujících okolo mě fascinovala a samozřejmě potápěčské atrakce, které mě mile překvapily.

 Je to jako trojrozměrný film.

Jedna z mnoha věcí, které mě při potápění uhranují je, když jste pod hladinou a nahoře začne svítit slunce. To mám vždycky co dělat, aby mi z úst nevypadla automatika, protože se u toho poťouchle usmívám a dokonale relaxuju. Sluneční paprsky, prostupující vodní hladinou mezi větvemi podvodního lesa, odrážející se od šupin ryb jsou pro mě něco neskutečného. Je to jako trojrozměrný film. Já jsem z toho tak vydřená, že to v ten daný moment sama sobě závidím a kolikrát ani nemohu uvěřit tomu, že se mi to děje.

Moc jsem si to užila, pod vodou jsem strávila 38minut, a kdyby se do mě nedala zima, která se mnou začala lomcovat (voda měla teplotu 6 °C), šla bych ještě na jeden ponor. Bohužel jsem se už nezahřála. Nicméně i tak to bylo okouzlující a dodnes na to často myslím a přehrávám si to jako vzpomínkovou VHS.

Po každém potápění jsem tolik nabitá novou energií…

Můj první ponor s certifikátem OWD mě dokonale ujistil v tom, že jsem si absolutně tento sport zamilovala a stal se pro mě návykovým. Po každém potápění jsem tolik nabitá novou energií, a pokud se říká, že smích prodlužuje život, tak to potěš pandu, čeho všeho já se dožiju.