ALEA Divers - centrum potápění, Kamýcká 10, Praha 6 Suchdol, +420 602 522 355, e-mail: divers@alea.cz

PADI eLearning

Lukyho povídky :: Kufrování

David dopil druhý grog a se slovy: „Za chvíli se stejně zase uvidíme.....“ vstal od stolu a šel si nazouvat lyže. Jeho kamarád Pavel již byl venku před chatou a nervózně pokukoval do houstnoucí mlhy. Měli to nedaleko, jen nějakých sedm kilometrů po známé a značené cestě, s mírným klesáním.

Věděl jsem, že když se za nimi vydám tak za čtvrt hodiny, že je potkám těsně před Lesní boudou, kde jsme tu noc měli zajištěné ubytování. Nechtěl jsem je sice pouštět samotné, ale vždyť jsme tudy jezdili už přes týden a tak tu cestu musí znát i poslepu. A já ještě musel dopočítat faktury co na mne správce vysypal za naše týdenní soustředění.

Po patnácti minutách jsem vyrazil. V mlze a mírné vánici jsem tu a tam viděl jejich stopy.

Náhle však se mi zdálo, že stopy se stáčí od značek nějak do leva. No to snad ne, snad se vrátí do původního směru. Přece vědí, že tam vlevo je Zelený důl a sjíždět dolů v tomto počasí není vůbec dobré….

Když jsem dorazil na boudu, ptám se po nich a oni nikde.

Počkám a uvidím. Plašit horskou službu se mi hned nechtělo.

Asi po dvou hodinách slyším před boudou nějaké hlasy. Jdu se podívat a oni David s Pavlem.

Pohled jak na hraběcí lyžníky po výcviku…. Od hlav až po paty obaleni námrazou, čepice jako bílé koule. Sněhuláci jedna radost.

„Kde jste se zdrželi?“ se taktně ptám, neboť otázka: kde jste se ztratili, mi nepřipadala příliš diplomatická.

„Ale Pavel má asi levou nohu kratší, protože to přede mnou pořád točil doleva. V tý mlze jsme už neviděli pořádně na tyče a najednou koukám a my to valíme závějemi z nějak moc velkého kopce. Tak na něj volám, že je to blbě, že musíme doprava, že takovýhle kopec je jenom do Zeleného dolu…..“ říká David.

„No jo trochu jsem zakufroval. Klasika, když nevidíš na cestu, tak tě to v mlze stáhne vždycky doleva a jediná klika byla, že Davida napadlo, že takovej krpál může být jen na začátku Zeleného dolu.“ povídá Pavel.

„A tak nezbylo, než to votočit do kopce a šlapat v metrových závějích nahoru až jsme zase narazili na tyče. A tys nás musel právě minout, když jsme tam korzovali v těch závějích a hledali správnou cestu.“ dodává David.

„No ještě že to tak dopadlo,“ povídám „jinak by jste museli nocovat v Peci.“

Kluci se šli převléknout a pak za smíchu ostatních, kteří se nevím od koho dozvěděli o tom, že sedm kilometrů jeli tři hodiny, se pustili jako hladoví vlci do studené večeře.

 

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl, když jsme se nořili v klasické slapské viditelnosti „jeden metr“ u nás na kraji zátoky.

Na co kompas, vždyť to tady známe jako svý boty. Tak jsme si jen řekli že cestou tam ven ze zátoky to bude pravá ruka břeh, pak půjdeme hlouběji a podíváme se co se děje na samotě Babor, jejíž základy jsou nedaleko ústí původního koryta potoka do Vltavy. A zpátky pomalu nahoru, levá ruka břeh nás přivede zpět do zátoky a hotovo.

A tak si tak plavem, voda teplá, až nezvykle teplá na Vltavu v tomhle ročním období, kužely světla se prořezávají vltavskou hnědí …Kontroluji počítač, hloubka je správná, viditelnost se zlepšuje a již tuším z terénních nerovností dna, že se blížíme k Baboru. Základy se před námi objeví jak v kouzelném snu. Najednou je tu kamenný oblouk s bahnem pokrytým vstupem do sklípku. Nasvěcuji jej aby si toho Kája vůbec všimnul. Po chvilce na mne Kája ukazuje že už by to otočil. O.K. signalizuju a točíme. Levá ruka břeh, pomalu začínáme stoupat a plaveme zpátky.

Pivo po ponoru udělá dobře a holky už určitě začaly grilovat... Těším se na to co nás čeká po ponoru.

Rybka, asi okounek, se na mne dívá a připadá mi, že kdyby měla ruce, bude si ťukat prstem do čela… Nějak dlouhá je ta zpáteční cesta. No asi jsem moc přemýšlel o tom dekompresním pivu a grilovačce a tak mi čas nějak pomalu ubíhal. Kouknu na počítač a ono vážně, už jsme na cestě zpět déle než jsme měli do otočky. Proudy tady přece žádný nejsou, tak kde to jsme? Vlevo je pořád ten svah, ale pravda je, že ty pařezy jsou nějaké jiné. Ale přeci se před Kájou neschodím a nepůjdu se na hladinu rozhlédnout kde to jsme. Manometr můj i Kájův ukazuje že vzduchu máme dost. Plavem dál, vždyť to tu znám a zpátky k platu musím bez ostudy připlavat klasicky pod vodou.

Najednou přede mnou nějakej stín. Docela mne to zaskočilo. Co by to mohlo být za velkou tmavou potvoru tady ve slapský vodě. Hučení žádné neslyším, takže ponorka to nebude. A vůbec místní zbohatlíci sice tady jezdí v různých mnohamiliónových korábech, ale o tom, že by někdo tady měl ponorku jsem ještě neslyšel…..

Takže co to je? Připlavem blíž a já najednou vím, že ostudu budu mít velikou, že si to Kája nenechá pro sebe. Poznal jsem vrak motoráku co je v sedmi metrech asi kilometr od naší zátoky proti proudu v hlavním řečišti Vltavy! My jsme při mém těšení se na pivo a grilovačku v té hloubce minuli zátoku.

Levá ruka břeh nás vedla dobře, avšak mimo zátoku proti proudu podél takové terénní vlny, která je napříč zátokou kousek nad jejím vyústěním do hlavního koryta řeky.

 

Signalizuju Kájovi, že se po třech minutách věnovaných prohlídce vraku vynoříme a pak se domluvíme.

No musel jsem se přiznat, že jsem zakufroval a že si musíme dát kilometr plavby na zádech jako staří lachtani na rekreaci.

 

Ještě že tady nejsou proudy a stejně vám řeknu, že jsem nikdy nevěřil, že na známém terénu se dá při troše nepozornosti tak dobře zakufrovat. A to jak na horách, tak i pod vodou.

 

A co vy? Kdy a kde jste bloudili?

 

Luky

Copyright © 2016 ALEA Divers. Všechna práva vyhrazena.