ALEA Divers - centrum potápění, Kamýcká 10, Praha 6 Suchdol, +420 602 522 355, e-mail: divers@alea.cz

PADI eLearning

Indonéský report

Při první zmínce o možnosti výletu do dálav na východ jsem si vzpomněl na tsunami, která silně poškodila i kus pobřeží Indonésie. A to, že bychom se měli pohybovat na ostrově Bali rovněž vyvolalo vzpomínku na zprávy o bombovém atentátu v diskotéce.
Avšak ruku na srdce, člověk na špatné události velmi rád zapomene a bohužel určité napětí je nyní téměř všude. Nepojedete do Londýna kvůli výbuchu v metru? A co Španělsko? A nebo nepojedete autem, když slyšíte denně o haváriích na našich silnicích?
Indonésie, Bali, resp. ostrůvek Nusa Penida, kde jsme podle plánu měli pobýt většinu času nás velmi lákaly.
Největším lákadlem byly zážitky těch co již tuto oblast navštívili a jejich fotografie a vyprávění nejen o podmořském životě rozhodly.
thumb_indonesie_0037.jpg Odlétali jsme z Prahy přes Frankfurt, Singapur a přistáli jsme po téměř dvaceti hodinách cestování na balijském letišti Denpasar. Projdete celní kontrolou, ve směnárně si vyměníte pár Euro a najednou jsou z vás milionáři. Na indonéských bankovkách se vám před očima míhají samé nuly, nosičům zavazadel dáte nějakou bankovku se samými nulami – nepřehnal jsem to? Kolik jsem jim vlastně dal spropitného? Inu až po nějakém čase se zorientujete kolik co stojí a že bankovka s pěti nulami je vlastně jen pár korun…
Na letišti nás čekala Monika. Znali jsme ji z fotografické akce Brněnská žaba, kde prezentovala své velmi pěkné podvodní snímky. Rádi jsme přijali ubytování v nedalekém resortu Kuta bungalows kde jsme se vzpamatovali z teplotního šoku. Přeletíte rovník a jste najednou v tropickém ovzduší – košile je vlhká potem, máte žízeň a hlad. Časový posun šesti hodin hraje svoji roli, takže půlnoční večeře je snad snídaní a nebo snad obědváme?
Druhý den dopoledne se vydáváme na další cestu. Mikrobusem naloženým i naší potápěčskou výbavou odjíždíme na sever přes centrální oblast ostrova Bali do Loviny.

thumb_indonesie_1508.jpg Cestou se zastavujeme u několika zajímavých hinduistických chrámů, fotoaparáty jsou neustále v pohotovosti. Ubytování je na severním pobřeží Bali, jdeme se projít na pláž z černých kamínků, vypadá to jako zaplavená uhelná skládka, ale jsou to čisté černé kaménky sopečného původu.

thumb_indonesie_1567.jpg Druhý den odjíždíme k sopce Batur, kde se nám při výjezdu na hranu obrovského kráteru otevírá výhled na velké sladkovodní jezero. Tropické klima ve výšce 1500 metrů nad mořem je mnohem snesitelnější, fouká příjemný svěží větřík, dokonce místy i slabě zaprší.
Projíždíme okolo zasypaných vesnic po posledním výbuchu tohoto neustále aktivního sopečného velikánu a vydáváme se po prohlídce místního chrámu na krátký pěší výšlap nad jezero. Najednou na stráni nad kráterem vidíme shluk lidí. Co se děje? Místní jsou skoro více překvapeni než my. thumb_indonesie_1618.jpgVyndáváme videokameru, ale je nám striktně naznačeno, že bychom raději filmovat neměli. Kohoutí zápasy které na tomto místě právě probíhaly jsou totiž v Indonésii dnes již nelegální….
Další den odjíždíme do Tulambenu – pověstného krásnou pláží (opět z černého sopečného písku) na níž po zásahu japonskou ponorkou I 116 najela americká zásobovací loď Liberty. Ta se však v roce 1964 při místním zemětřesení sesunula do hlubiny a nyní ležící na boku je krásným vrakem obrostlým všemožnými mořskými rostlinami a umožňující úkryt pro mnoho živočichů.
První ponor v těchto končinách nám přinesl příslib hezkých dalších zážitků. Na rozdíl od nám známého prostředí Rudého moře jsou tyto vody osídleny více většími rybami, rovněž rostlinstvo je mnohem pestřejší. Například noční ponor na vraku Liberty byl mystický kvůli černému písku, který přeci jen trochu zvířen od vlnobití zahaloval jinak velmi dobrou viditelnost a velcí pyskouni si pečlivě hlídali svá útočiště.
thumb_i_2217.jpg thumb_indonesie_2344.jpgPři jednom ponoru náhle vidím trosku letadla. Ale o letadle se nikde v průvodcích nepíše! Připlavu blíže a vidím jak množství opravdu velkých ryb se usídlilo v železné konstrukci zhotovené do tvaru letadla. Tato konstrukce prý je pozůstatkem pokusu o podporu růstu korálů přiváděným elektrickým proudem. Pokus se nezdařil, avšak zajímavý objekt pod vodou zůstal. Od objektu letadla odvedli moji pozornost čtyři černoploutví žraloci. Taková malá rodinka: velký, asi třímetrový táta, menší máma a pak asi dvě děti.
Při jednom z ponorů vidím naši průvodkyni Moniku jak začíná v hloubce okolo deseti metrů najednou před sebou šermovat svým potápěčským nožem. Vidím asi půlmetrovou rybu Trigger jak okolo Moniky zuřivě rejdí a snaží se ji zahnat. Trigger měl nedaleko své hnízdo s nakladenými jikrami a velmi udatně nám bránil se ke hnízdu přiblížit.

Po několika dnech strávených v Tulambenu, v resortu Mata Hari, na který budeme vzpomínat i proto, že jsme úspěšně zvládli i takový problém, jako v pěti lidech se vypořádat s celým na rožni připraveným seletem, odjíždíme jihovýchodním směrem k sopce Agung.thumb_indonesie_1688.jpg
Tento 3107 metrů vysoký mohykán, neustále aktivní, který svým výbuchem zdevastoval v nedávné minulosti několikrát své okolí, nás lákal na pěší výstup. Autem jsme se vysápali do nadmořské výšky 1600 metrů. Pak nás čekalo 300 schodů k dalšímu z mnoha místních hinduistických chrámů a potom… no strastiplný výstup cestou necestou místním tropickým pralesem, který jsme všichni zúčastnění zdolali až do míst končícího porostu. Dále až na vrchol kráteru jsme pověřili pouze náš zdatný vrcholový tým. Z jejich zážitků si vzpomínám na jeden, kdy vyprávěli jak v náhle se vytvořených mracích vyšplhali po skalnatém terénu ze sopečných balvanů na ostrou hranu kráteru a leželi jako na střeše mrakodrapu a mezi mraky se dívali pod sebe do hloubky na různě zbarvené útvary.

thumb_indonesie_1666.jpgCesta s unavenýma nohama dále na východní pobřeží Bali do Padang Bay kde po občerstvení místním chlazeným Bintangem (místní pivo od českého sládka), nákupu několika suvenýrů a dravé ryby Mahi Mahi, jsme přeložili svá zavazadla na loď a vyjeli na nedaleký ostrov Nusa Penida – další náš pobytový cíl.


thumb_indonesie_0118.jpgNusa Penida - Ostrov vzdálený 2 hodiny lodí východně od Bali. Místo, jenž je vzpomínkou na Bali dávno minulé, kde se stále ctí staré tradice a rituály. Ostrov, který je opředen legendami o démonech a temných silách. Důvodem těchto legend je fantastická a nespoutaná krajina jižního pobřeží s obrovskými skalisky a nepřístupnými rajskými zákoutími a také divoké moře s častými proudy, v nichž se zdržují fantastičtí mořští tvorové jako jsou manty, měsíčníci, žraloci, siby skvrnité, velké trnuchy, delfíni... Možná i želvy, které mají Monika s Milanem podle jejich velkolepého projektu chránit v jakémsi želvím domově pro želvy zabavené pašerákům…

Tak na tomto ostrově jsme se ubytovali v království Moniky a Milana. Několik hezkých bungalovů v zahradě obklopené palmami. Benzinový motor pohánějící kompresor nám už z dáli signalizoval, že tady je ten potápěčský ráj.
„Vemte si motorky a jeďte na výlet!“ oznámil nám Milan a pokračoval v přípravě pro zítřejší potápění a jako malý kluk se radoval z distributoru tlakového vzduchu umožňujícího plnění více tlakových lahví najednou, který jsme mu na Nusa Penidu přivezli.
Jirka, který na Nusa Penidě pobýval již čtrnáct dní před naším příjezdem nás seznámil s obsluhou japonských vozítek, kterých po Bali a ostatních ostrovech jezdí snad milióny. Vyrazili jsme na cestu. „Pozor! Jezdí se tady vlevo!“ ještě nám připomněl Jirka a my uháněli do kopců. Zátoka, kam jsme přijeli byla jak z filmového kýče. Palmy, bílý písek, azurová voda. Vrháme se do vody a co to? Voda neosvěžuje. No taky proč by měla. Vzduch 29, voda 29 tak se skoro nepozná kde se člověk nachází….
Plaveme zátokou a najednou Jirka rychle mění směr a plavajíc ke břehu volá:
“Rychle zpátky, začíná to téct!“ Sice jsme hned nepochopili co jako že teče, ale posloucháme a plaveme zpět. A pak to přišlo: plaveme a vidíme, že břeh se začíná pohybovat doprava. Zpět jsme doplavali asi dvě stě metrů od místa našeho vstupu do vody. Stojíme na pláži a zíráme na zátoku a na vodu na moři. Nikdy jsem to ještě neviděl: najednou vlny, víry a z napohled klidného moře se stává jakýsi dravý veletok. Inu suchozemče, tomu se říká mořský proud způsobený změnou přílivu v odliv. Otázka několika minut.

thumb_i_2688.jpg„Pojedeme na manty.“ Stroze sdělil večer Milan. Ráno jsme naložili potřebné potápěcí cajky na přistavenou loďku (asi tak deset metrů a dvě čtyřiceti koňové Hondy) a vypluli.
Plavba nás vedla úžinou mezi ostrovy Nusa Penida a Lembongan na jižní pobřeží. thumb_indonesie_2653.jpgPrvní ponor s upozorněním na možné proudy byl zpestřen přítomností několika milých černocípáků, jak jsme je familiérně překřtili a nedaleko jsme zahlédli jakési velké stíny jakoby velikých podvodních motýlů. Až teprve druhý ponor byla vyloženě mantí polévka…. Snad jediný komentář mohou dát naše přiložené fotografie. Manta tady, támhle, nahoře, dole, Dášo nesahej na ně! a zase pořád manta a manta…. Nádhera.
Plavba zpět nás opět seznámila s pojmem proud v moři. Motory kvíleli na plný výkon, kapitán vyhledával co možná nejklidnější vodu a loďka se sotva sunula podél břehu proti vodnímu živlu – mořskému proudu.

„Večer jedem na fotbal.“ Povídá Milan a my se na sebe podíváme co myslí tím večerem, vždyť tady zhasínají sluníčko najednou do úplné tmy už v šest hodin. No pravda, večer byl tedy v pět odpoledne…. Nedaleké fotbalové hřiště obklopené palmami a motorkami fotbalistů již bylo plné. Hrál se tréninkový zápas a v dresu Poborského hrál i Milan. Naše zastoupení ve hře bylo taky, ale běhejte za tím kulatým nesmyslem ve třicetistupňovém vedru ve vlhkosti těsně pod 100%...

„Jeden z ponorů bude čistě drigfťák, ať víte co je to proud. Dekompresní bójky máte všichni, tak jedem.“ Suše oznámil velmi milý společník a průvodce Milan.

thumb_i_2818.jpgVyrazili jsme k ostrovu Lembongan a seskočili z lodě do vody. Ponořili jsme se do nějakých dvaceti metrů. Proud nás začal nést, jako když jedete tramvají. Někdo leží, druhý sedí skrčen do kozelce, další stojí a všechny nás to nese rychlostí tak 4 uzlů. Jen to zkuste zachytit se skály, vlajete jako praporek a hlídáte okamžik, kdy vám tlakem proudu bude spouštět vzduchová sprcha na druhém stupni dýchací automatiky. Kolem vás se míhají korály, větší ryby (ty malé jsou pečlivě zalezlé neboť jim proud není příjemný). Ke konci ponoru vypouštíme dekobóje aby nás našla loď plující nad námi.
Cestou zpět vidíme v dáli po proudu dvě další dekobójky. Další potápěči. Jejich loď, která po vypuštění našich dekobójí k nám připlula v domnění že patříme do jejího osazenstva se vydala proti proudu. Pískáme, máváme ploutvemi a až po chvíli nás zpozorovali a z naší gestikulace pochopili, že jejich potápěči nejsou někde tam kde je vyklopila, ale že proud je rovněž unesl pár kilometrů jižně. Rozjeli se pro ně a my jsme pochopili, že ne každý, byť místní, se v moři vyzná a že takto dochází snadno k situacím podobným těm z některých filmových hororů.

Přišel ten smutný den posledních ponorů, loučení se s mantami a černocípáky a dalšími nádhernými podmořskými stvořeními, které mnohdy jsou k vidění jen pod lupou.
Nasedáme do loďky, která nás veze kolem technické zrůdy – konstrukce jakéhosi vodního restaurantu vytvořeného pro koupání a jiné vodní zábavy japonských turistů na ostrov Lembongan, kde po přesednutí na větší trimarán (ale jen jeden trup a po stranách dva bambusové plováky….) odjíždíme na Bali. Taxíkem se prodíráme místní dopravní špičkou (ještě že 90% místních jezdí na motorkách, až jednou bude mít každý auto, tak se na ostrov snad ani nevejdou a budou ze břehu padat do moře) do nám známého startovacího hotýlku Kuta bungalows. A vyrážíme za nákupy zbavit se těch miliónů indonéských rupií. Ono být milionářem není zase nic až tak lákavého. Jirka díky svému delšímu pobytu a tudíž s větší znalostí místních cen se osvědčil jako super domlouvač cen. thumb_indonesie_0028.jpgV jeho případě vůbec nešlo o klasické smlouvání, kdy se dvě strany sejdou někde uprostřed mezi původně řečenými cenami. Striktně oznámil například prodavači nabízejícímu propašovaná značková trička za cenu 200000 rupií: „Za rohem jsem je minulý týden koupil za 30000.“ Prodavač nabízí cenu 150000. Jirka opakuje svoji odpověď. Cena klesá. Při naznačeném nezájmu a jako že odcházíme prodavač s úsměvem, že obchod se podařil prodává trička po 35 tisících…

Ještě se zastavíme na osvědčený Bintang, těšíce se již na domácí české pivo, naposledy ochutnáme něco z ne příliš pestré, ale dobré indonéské kuchyně a na kutě do Kuty.

Ranní cesta na letiště, odbavení, bloumání free shopy a dvacet hodin v letadle. Máme opět kliku. Let Singapur – Frankfurt je obsazen málo, takže ležíme jak v první třídě a již nás vítá Praha a český celník podrobně zkoumající naše zavazadla, který si nenechal vymluvit, že vážně škeble a lastury necháváme raději na mořském dně, tam kde se narodily aby jste se vy co na základě tohoto reportu určitě do Indonésie na Bali a hlavně na Nusa Penidu vyrazíte, měli pod vodou na co koukat. Doma jsme zapnuli na konci května! topení a tiše vzpomínáme na krásné zážitky z daleké cesty.

Jiří Lukeš, 2005

Copyright © 2016 ALEA Divers. Všechna práva vyhrazena.